Kdoví, proč jsem se při pomyšlení, že dnes budu psát o vlaštovičníku, vrátila na příkrou stráň pod kostelem a sad za domem, v němž jsem trávila první roky svého života. Ráda jsem se „ztrácela“ (rodiče říkali, že jsem utíkala z domu a že mne věčně museli někde hledat) při hledání pléšek*, kropáčků*, medrnice* i vlaštovičníku.
Má zvláštní pověst, ten vlaštovičník větší (Chelidonium majus). Jedni jej opěvují, druzí se jej bojí. A jak známo, strach většinou vzniká z neznalosti… Vybavuji si, že jsem vyrůstala s informací, že je jedovatý. Nevím o tom, že by jej doma či v mém okolí někdo využíval jinak, než k potírání bradavic. Určitě ale vím, že žlutým mlékem jsem si malovala ruce a i když jsem poté někde něco pozřela (nemyté a nemytýma rukama), nic se nestalo a mohu tu dnes psát.
Literatura praví, že jeho účinků využívali již Keltové. Říkalo se mu „druidské mléko“. Mathioli k jeho názvu uvádí, že řecké „chelidoni“ znamená vlaštovka, ale také nebeský dar. S jeho vysvětlením, že vyrůstá v době, kdy vlaštovky přilétají a uvadá, když odlétají, nemohu souhlasit – vlaštovičník je jednou z bylin, kterou lze neporušenou nalézt pod vrstvou sněhu a užívat ji již časně z jara. Sušená nať vlaštovičníku je dodnes drogou uznávanou ve většině lékopisů, homeopatie využívá kořen.
Čaromoc byla vlaštovičníku přisouzena pravděpodobně tehdy, když se ukázalo, že zlepšuje zrak (člověk doslova „prozře“). Tento účinek souvisí s jeho působením na játra a vylučování žluči. Kromě toho tlumí křeče hladkého svalstva (žaludek, střeva, žlučovody). Předmětem zkoumání jsou jeho cytostatické účinky (zastavuje růst a dělení buněk) – to ostatně lidové léčitelství potvrzuje u „pálení“ bradavic.
Využívat lze sušenou nať nebo tinkturu. Nať se přidává do směsí povzbuzujících činnost jater a žlučníku a uklidňujících křeče, tinkturu využíváme obdobně. A jak je to tedy s jeho jedovatostí? Výzkumy ukazují, že okamžitá jedovatost je nepatrná, může se ale projevit při dlouhodobém užívání. Proto jsou u přípravků s vlaštovičníkem jako kontraindikace uváděny jaterní nemoci.
Pokud se chcete pustit do sušení, pak jedno upozornění: celá nať se suší poměrně těžko – tenké listy začnou „šustit“ velmi brzy, ale stonek je dlouho ohebný a ne a ne uschnout. Je proto třeba sušit jej při teplotě kolem 40 °C až do doby, kdy se i nejtlustší stonky lámou. Jinak dochází v rostlině k fermentačním procesům a následně také k plesnivění.
O jednom skvělém a naprosto bezpečném užití píše Mathioli a osobně je moc ráda využívám: vložit list vlaštovičníku do obuvi a pěkně si s ním chodit. Můžeme si domyslet, že ovlivňuje činnost potřebných orgánů skrze reflexní plošky. Hodně zdraví s vlaštovičníkem, přátelé!
*pléšky = pampelišky, kropáček = prvosenka, medrnice = plicník