Už dobré tři týdny bráním loučku před naším domem před posekáním. Vím, že k jejímu prospěchu bude muset kosa nakonec zasáhnout, ale zatím přináší každý den nové překvapení. Ještě před 9 měsíci bylo na tomto místě rozhrnuto 5 „tater“ kamení (museli jsme je sem navézt kvůli jeřábu, který nám osazoval domek). Pak přijel šikovný soused s bagříkem, šutr shrnul a na místo vrátil původní zeminu. Ta už ovšem byla obohacená semeny – především kopřiv, pcháče, mléče a jiných rostlinných pionýrů.
Inspirována knihou Revoluce jednoho stébla slámy jsem na plochu poházela luční směs a Ladislav poté všechny „pionýry“ na místě proměnil v mulč. Do listopadu se nic nedělo, sem tam nějaký výhonek čehosi neznámého. V zimě jsme jenom vybírali obnažené kamení. Na jaře přišlo velké překvapení: celá plocha porostla hluchavkou. Upřímně – moc radosti jsem z toho neměla, ale když jsem pozorovala ten hukot, který ustal až v pozdních večerních hodinách, nechala jsem to být – čmeláci a včely neměli v té době ještě nic jiného. Asi po měsíci začala hluchavka odkvétat a poléhat, přišly tedy na řadu stroje. Tentokrát jsme nemulčovali, protože mezi stonky hluchavky byl již docela hustý porost.
A pak to začalo: nejdřív se objevily jetele – fascinováni jsme byli hlavně inkarnátem (dost dobrý název…). Od té doby takřka každý den zaznamenáme něco nového: kopretiny, chrpy, kohoutky, vlčí máky, kmín, divoká mrkev, řebříčky, úročník, silenky, zvonky, komonice, čekanky – no a pak posekejte takovou krásu…! Přiznám se, že v jednom případě jsem musela sáhnout po chytrých knihách: to abych zjistila, že nám tu roste i koukol. Ten jsem naposledy viděla, když mi byly asi čtyři roky. Zemědělci byli v jeho likvidaci úspěšní.
S loukou, Ladislavem a duchem zahrady jsme se dohodli, že do svatého Jána… Pak dojde na kosu a na odvoz na Farmu Krasoňovice ke zkrmení – myslím, že takový luxus nemají býci široko daleko!
