Každý rok vysévám afrikány. Je to vášeň. Od dětství se nepřestávám kochat jejich barvou, vůní a sametem. Na tetině zahrádce lemovaly záhony a přiznám se, že vůbec nevím, co dalšího tam rostlo. Milovala jsem chvíle, kdy jsem mohla otrhávat zaschlé květy a vnímat, jak mi intenzivní aroma ulpívá na prstech. Velkou radost mi pak v dospělosti způsobilo zjištění, že se dají používat v kuchyni i v medicíně.
Domovem jsou tihle ohniví krasavci v Mexiku a Guatemale. Afrikán je tedy poněkud zavádějící lidový název; zato oficiální jméno aksamitník rozkladitý (Tagetes patula) se botanikům vyloženě povedl.
Je zajímavé, jak rozporuplné názory a postoje jsou s aksamitníkem spojeny. Někdo je miluje (jako já), někdo je nesnáší. Někdo je vysazuje, protože údajně působí proti mnoha škůdcům, někdo je naopak zavrhuje s tím, že škůdce přitahují. Krásný příklad různých pohledů na realitu… nebo různých realit?
A jak se to tedy má se škůdci? Výměšky z kořenů údajně odpuzují háďátka, aroma by mělo odpuzovat molice, esenciálnímu oleji se přikládají repelentní účinky proti roztočům. Diskuze o vlivu na slimáky je otevřená – moje zkušenost je taková, že po mladých rostlinách jdou jako diví, ty vzrostlejší už nechávají být. Myslím, že vyšší obsah silic a hořčin už jim není po chuti.
V medicíně se využívá protizánětlivých a protimykotických účinků. Z květů a listů se připravuje nálev. V kuchyni jsou největšími spotřebiteli určitě kavkazské národy, zejména Gruzínci. Sušené květy zdobí stánky na tržištích a jsou základem kořenící směsi chmeli suneli, která se používá na luštěniny, maso i zeleninu.
Jako barvivo je aksamitník využíván více chovateli slepic než pěstiteli lnu a bavlny. A že je barevnost květů opravdu inspirativní – to mě pobavilo nedávno, když můj muž přišel s otázkou: „Prosím Tě, jak se jmenuje ta kytka… no… ta co má barvy jako Dukla?“
